Pár slov úvodem

Když se mi před třemi desetiletími dostala do ruky kniha Zdeňka Šmída Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, rozhodl jsem se, že když je to na vodě tak fajn, chci to určitě zkusit. V partě mnoha skvělých lidí jsem tak sjel Vltavu, Berounku, Lužnici a Sázavu, některé z nich i vícekrát. V paměti i albech mi zůstala spousta krásných vzpomínek. Přišla práce, rodina, zesílil jsem v pase a poněkud zpohodlněl. Ale jak mi přibývala léta, rostla také touha ještě někdy sednout do lodi a nechat se znovu unášet proudem.

Jak jsem se zaradoval, když jsme loni dostal možnost, díky mé skvělé přítelkyni Pavle, po dlouhých letech opět ponořit pádlo do vody a s partou bezva lidí si užít tři pohodové dny na zlatonosné Otavě. Bylo to skvělé a hřálo mě zjištění, že zkušenosti z mládí se rozhodně nezapomínají. Vodácký Pánbůh nám byl příznivě nakloněn a z řeky jsme vystoupili v tomtéž stavu, v jakém nás do sebe přijala.

Letošní voda mne původně měla minout, má milovaná žena Andrea měla ve stejné době namířeno na týdenní odpočinkově poznávací zájezd do Normandie a já se měl věnovat péči o naše odrůstající ptáčata. Všechno ovšem změnil Cimrmanův Osvědčený VIrový Destruktor č. 19, když dorazil v březnu i do českých zemí a dlouho nebylo jasné, co se bude dít. Lidé se ukryli za hradbu roušek a do soukromí svých domovů. A když to nejhorší pominulo, pořád nebylo jasné, co se bude dít zítra nebo pozítří. Sami jistě uznáte, že sjíždění řeky s náhubkem, i když už vás opět pustí ven, není to pravé. Naštěstí se všechno v dobré obrátilo a druhý červnový víkend Léta Páně dvoutisícího a dvacátého jsme se mohli sejít pod Čepicí. Je pro mě velkou poctou, že jsem byl opět zahrnut do seznamu pozvaných.

Křižovatky a zatáčky našich životních cest nakonec způsobily, že namísto ženské posádky s Pavlou na háčku a Aničkou na kormidle jsem v kánoi č. 44 usedl vzadu já a na háčku Anička. Ale jen pod podmínkou, že ji také nechám někdy kormidlovat (což se stalo třetího dne). Především pro Pavlu, která letos musela zůstat doma, sepisuji alespoň střípky toho, co se odehrálo, dříve, než je odvane zapomnění krátkodobé paměti.

Pátek, den první

Aby se předešlo neplánovaným zdržením díky pozdnímu sobotnímu příjezdu některých nejmenovaných členů výpravy, vydala letos Kamila, vedoucí a dobrá duše expedice, důrazné varování, že všichni opozdilci budou protaženi pod kýlem velitelské kánoe, což by s ohledem na hloubku vody u čepického tábořiště byl trest velmi bolestivý. A tak jsme se všichni sešli už v pátek. Byl pozdní večer, nikoli však první máj.

S Aničkou jsme dorazili na místo hodinu zhruba po slunce západu. Louka kolem nás se ve světle baterek leskla nesčetnými drahokamy bohaté večerní rosy, nad našimi hlavami se klenulo černé paraple s tisíci dírkami a řeka, ukrytá za stromy, o sobě dávala vědět jen jemným šuměním pádící vody. Je dobře, že zapršelo, nebudeme brousit dnem lodí kameny v řece. Chvíli si povídáme s ostatními, zkoušíme hledat na obloze známá souhvězdí, zkoumáme předpověď počasí, ale čas letí. O půlnoci dohořel oheň, je čas jít spát. Zítra nás čeká náročný den.

Sobota, den druhý

Přesně ve 3:57 první ptačí předzpěvák vítá nový den, nesměle se hlásící o slovo blednoucím východním obzorem. O pár minut později už les kolem nás doslova křičí o překot. Zatahuju hlavu do spacáku a zkouším znovu usnout.

V půl osmé vylézáme ze stanů, snídáme a začínáme balit. Přichází ke mně Kamila a podává mi klobouk. Můj loni ztracený klobouk. Tomu říkám poctivý nálezce! Prý všem posílala e-mail, ale nikdo si o něj neřekl. Až když si těsně před expedicí prohlížela loňské fotky, všimla si, že ho mám na hlavě. Protože mi stejně byl malý a Andrea mi mezitím, abych na vodě nestrádal slunečním svitem, obětavě koupila jiný, větší, věnoval jsem ho obratem Aničce. Padne jí jako ulitý.

Předpověď slibuje na odpoledne vydatné bouřkové kratochvíle. Kamila kolem nás proto pobíhá jako ovčácký pes kolem rozbíhajícího se stáda a pobízí nás k rychlejšímu balení. Snažím se ji přesvědčit, aby mi zapózovala na portrét, ale prý se na to po ránu necítí být dost krásná.

Lodě jsou na místě už od včerejška, stejně jako vesty a pádla. Letos máme jen poloviční barely, ono se do nich stejně moc věcí nedává, co nepotřebujeme, zůstává uskladněno v útrobách gumokolů. S Aničkou zjišťujeme, že lodě vypadají jinak než loni, sedačky jsou dál od špice i zádě a středová tyč chybí úplně. Chvíli vymýšlím, jak přivázat barel a pokukuju přitom po ostatních. Zdá se, že to nikdo z pánů neřeší, prostě hodí barel do lodi, přidají k němu ženy a děti a je hotovo. Před desátou už jsme všichni na vodě a zapisujeme pádly v deseti lodích první slabiky do našeho vodáckého deníku.

Ať jsou šlajsny plný vody, ať jsou vlny mohutný,
aby naše něžný lodi nedrncaly vo šutry.
Ať nás peřej prudce vcucne, ať tam vlítnem' s kuráží,
až mý tělo v noci usne, ať ho nechaj' komáři.

Vždyť je toho, Bože, málo, co vod tebe chci jen,
aby nás tvý slunce hřálo v tenhle letní den...

(Hop Trop - Modlitba vodáka)

První den je důkladnou prověrkou vodáckých schopností, po cestě je sedm jezů (Podrabský, Prácheň, Rosenauer, Mrskoš, Jarov, Svaté Pole a Kozlov), z toho pět v kategorii „sjízdné“. (Murphyho zákon č. 5623: Sjízdné jsou všechny jezy, některé však jen jednou.)

Hned za první zátočinou se nám otevírá nádherný pohled na mohutnou zříceninu Rabí, která se před námi vysoko na kopci předvádí čelně i z profilu. Řeka živě ubíhá mezi poli a loukami a nad vodou povívá chladivý vánek, ačkoli slunce pálí ostošest. Všude kolem nás rostou na obloze kumuly, straty i kumulonimby, často s visícími záclonami deště nebo možná ještě něčeho horšího. Máme štěstí, nad řekou ani nekápne. Jezy zdoláváme vcelku rychle, někdo sjíždí, někdo přetahuje, nemáme žádné ztráty na vodácích ani materiálu. My s Aničkou jedeme všechno, co se dá. Po cestě chvílemi trénujeme jízdu pozadu, abychom se mohli kochat výhledem na zbytek naší flotily i ubíhající krajinu.

Po poledni přistáváme v kempu u Rosenauerova mlýna a dáváme si pauzu na oběd. Podle meteoradaru se za námi, nad Šumavou, odehrává peklo na nebi. V jednu chvíli je v šedočerných mracích k vidění dokonce tromba. Když se slunce schovává za lehký závoj, raději znovu vyplouváme.

První opravdu nesjízdný jez nás čeká ve chvíli, kdy se na pravém břehu vynořuje silueta mohutného sila mlýna a krupárny Mrskoš ve městě pánů erbu střely ve zlatém poli, Horažďovicích. Nezbývá než vyložit lodě a spouštět je na koňadrách jednu po druhé dolů. Naštěstí se někdo z místních nad nebohými vodáky oproti loňsku slitoval a na konec třímetrové navigace vyrobil dřevěné schůdky, značně usnadňující pohyb osob i nákladu nahoru a dolů.

Když připlouváme na Svaté Pole, většina se při pohledu na úzký jazyk zpěněné vody a hučící válec pod šlajsnou rozhodne přenášet děti, bagáž i lodě. Dvě naše lodě projíždějí jen s kormidelníkem bez větších nesnází. „Jestli chcete jet, tak v singlu, jinak vás to zaleje.“ Vybavuju si, jak dlouho mi loni trvalo, než jsem tu otočil loď a přirazil ke břehu a nechce se mi to opakovat tím spíš, že letos je viditelně víc vody a já jsem silnější leda tak v pase. Anička nic nenamítá proti tomu, že pojedeme ve dvou.

Mezitím do šlajsny vplouvá za bujarého halekání šesti pořízků soulodí tří zelených kánoí. O chvilku později vyplavou o kousek níž všechny kýlem nahoru, ale to už do šlajsny míříme my. Anička zaklekává pod sedačku, otáčíme se po proudu a pádlujeme, co to dá. Šlajsna už si nás bere, zpěněná voda lačně olizuje borty.

...kontra, porcelán, traverz, bort, ve šlajsně nesraz vaz,
spáchá zabalák mokrej mord na tom, kdo nezabral včas.

(Hop Trop - Vodácká odborná)

A už nás drží, už nás má. Loď stojí, zatímco si napouštíme vanu až po okraj. Bere nás proud, tlačí nás doprava, padáme z převrácené lodi do pádících vln. Pěnící caffé latte se nade mnou zavírá, kde je nahoře a kde dole? Plavu s proudem, plivu vodu, mrskám sebou jako chroust. Vesta mě vynáší na hladinu, držím pádlo a vidím před sebou Aničku, voda ji nese jako špunt ze šampusu. Naštěstí stihla vytáhnout nohy zpod sedačky. Nějakým zázrakem chytám konec přetržené koňadry a snažím se nepustit loď, ale je to jako držet za ocas běžícího hrocha. Petr Chytil, náš boatcatcher, se obětavě vrhá do řeky a loví loď i Aničku. Drápeme se na břeh hned vedle pořízků a vyléváme až po okraj plnou loď. To by bylo.

O půl hodiny později nás čeká poslední jez, Kozlov. Protože můj výtisk vodácké mapy ztratil schopnost obracení stránek už po druhém jezu, nemůžeme si přečíst, že je nesjízdný. Loni jsme ho jeli a nikdo z nás neměl vážnější problémy, jen Milošovi pod ním odmítl uhnout z cesty pomalu plovoucí kámen bez výstražného osvětlení. První půlka expedice se rozhoduje přenášet. Koukáme na lodě, které sjíždějí. Přesvědčuju Aničku, že to taky dáme.

Přirážíme ke břehu, jen abychom mohli přenést barel. Ale vodáckej Pánbůh se už asi nemůže koukat na to, jak se chvástám. Sotva stoupnu jednou nohou na břeh, loď dá do pohybu opačným směrem. Zděšeně sleduju, jak chtě nechtě dělám provaz a vzápětí se kácím jak široký, tak dlouhý po zádech do smrduté břečky u břehu a ta se nade mnou zavírá. Za potměšilého chechotu otavských vodníků vylézám na břeh, zatímco Anička se soucitně dívá na toho podivného slizkého tvora, který se právě vynořil z řeky. „Nepočkáme radši, jak dopadnou při sjíždění ostatní?“, ptá se. Zatímco ždímu tričko a plivu bláto, cedím skrz zuby, že když jsme tuhle šlajsnu sjeli loni, musíme ji dát i letos.

Nasedáme do lodi a pádlujeme doprostřed řeky. „Hele, seš to ty, jak ses koupal v tý šlajsně?“, huláká na mě bodře pořízek v zelené kánoi, zatímco čekáme ve frontě lodí. Naše nedobrovolná koupel na Svatém Poli měla divácký úspěch, přijeli umělci z Prahy. Když na nás přijde řada, zabereme a řítíme se vstříc osudu. Chvíli visíme na koruně, pak se kánoe poslušna gravitace sklápí a za zvuků hoblovaného plastu míříme dolů. Chrrrhrrr, prásk. Žádáme cestující, aby si laskavě zapínali bezpečnostní pásy. Když mi to zase začíná myslet, vidím Aničku, kterou čelní setkání s Milošovým balvanem nacpalo až do špičky naší nebohé lodi a sebe, sedícího na místě, obvykle vyhrazeném pro bagáž a porcelána. Z laminátky by po téhle pumelici zbyla nejspíš jen hromada trsátek. Přes korunu jezu vidím, jak se blíží další naše loď s Naty na špici a chystá se spadnout přímo na nás. Rychle pádly rovnáme loď do proudu a mizíme k levému břehu. Dneska fakt perlím.

O chvíli později přistáváme v kempu v Hošticích. Střelských, aby se to nepletlo s mnohem slavnějšími Hošticemi u Volyně, kde se zrodila trilogie „Slunce, seno…“ Taháme lodě na břeh a skládáme je do řady jako ulovené zajíce. Zdá se, že na pohled křehké ženy často klamou tělem. Kamila má i po celodenním pádlování páru jako lokomotiva, vytáhne bez mrknutí oka sama na břeh loď. I při té dřině je to pořád hezká ženská, ale rozhodně bych od ní nechtěl dostat facku.

Zabíráme kus tábořiště a řidiči se vydávají zpátky do Čepice pro své samohyby. Je dusné vedro k padnutí, ručičky vlhkoměrů nejspíš ukazují 101%. O hodinku později se vydáváme na dřevo, drobotina už se těší na buřty a jiné opečené pochutiny. Kolem domu se zuřivě štěkajícími vlčáky docházíme na kraj blízkého lesa, kde Petr Chytil vzápětí vítězoslavně vytahuje z podrostu urostlou souš, čímž máme vystaráno. My ostatní přidáváme pár drobnějších větví a vydáváme se v paprscích podvečerního slunce vstříc zaslouženému odpočinku.

Zatímco se na ohni vrší třísky, větvičky i polena, vytahuju ze svého pobočního survival packu krabičku s krabičkou sirek uvnitř a zkouším zapálit oheň. Škrt. Mrtev, zmrzl. Zahanbeně předávám krabičku skautce Aničce. Škrt. Mrtvá, zmrzla, došly sirky. Ondra přináší novou krabičku a oheň mu chytá napoprvé. Kolemstojící děti se nadšeně chápou knotláků a začínají si opékat buřty a klobásky.

Posedáváme v houstnoucím soumraku porůznu kolem ohně na dovezených židličkách, trojnožkách i barelech, protože místní špalky na sezení nejspíš vzaly během tuhé loňské zimy za své. Je znát, že nám chybí Miloš a jeho kytara i Pavla se svým hlasem. Povídáme si o všem možném i nemožném a občas natahujeme uši k vedlejšímu ohni, kde bard dává jednu trampskou a vodáckou klasiku za druhou. Petr Chytil se usadil v Kamilině opuštěném křesílku a předstírá hlubokou meditaci, chvílemi doplněnou hlubokým chrápáním.

Chytilovic děti prohlašují, že dnes chtějí spát ve velkém stanu samy bez rodičů. Renata odmítá spát v áčku, které Petr postavil vedle, prý to tam smrdí zatuchlinou. Nabízím se, že u mne je místa dost, pravidelně totiž spávám sám v přeplněném stanu. „A fakt ti do stanu neprší?“, ptá se Renča. Nafukuju se jako žabák a hrdě prohlašuju, že mi do tohohle stanu nikdy nenateklo. Displej mobilu ukazuje, že do půlnoci zbývá ještě hodina, když se nad vrcholky stromů vynořuje proti černé obloze šedivý vrcholek kumulonimbu, obloha se rozsvítí a vzápětí práskne hrom. Tábořiště se mění v rozšlápnuté mraveniště, všichni chvatně uklízejí věci do stanů a svolávají zatoulané děti a psy. Renča si do mého stanu bleskově stěhuje spacák a karimatku.

Pánbůh už se zřejmě nemůže dívat na tu Sodomu Gomoru a z oblohy se vzápětí řítí proudy vody. Zalézáme do stanu. Jenže něco nehraje. Jasně cítíme, jak se na nás shůry snáší jemná sprška a vidíme, jak po vnitřní straně tropika stékají čůrky vody, máčí vnitřní plachtu a jestli bude pršet ještě chvíli, bude ve stanu rybník. Dochází mi, co se stalo. Když jsem před lety odložil sušení mokrého stanu až na třetí den, stačila v něm vyrůst slušná botanická zahrada, hrající všemi barvami plísně. Andrea ji sice obětavě zlikvidovala koupelí v Savu, ale zřejmě přitom vzala za své i impregnace. Po čtvrt hodině se naštěstí bouřka přesunuje kamsi k šumavským vrcholkům. Beru spacák a karimatku a potupen zalézám do stanu k Petrovi, zatímco Renata prchá k dětem. V áčku je sice místa jak ve švýcarských hodinkách a vedro jako v pekle, ale pořád lepší, než spát v louži. Díky, Bože, za tu lekci pokory. Vzápětí usínám.

Neděle, den třetí

V jednu ráno už se to v áčku nedá vydržet, píďalkuju i se spacákem ven. Ačkoli přitom dělám v nočním tichu děsný rámus, Petr se ani nehne. Vracím se do své promáčené rezidence, uvnitř je naštěstí sucho a příjemný chládek. Všude kolem se ozývá jen oddychování spáčů, proložené občas lehkým říznutím pilky. Zaujímám polohu embrya v matčině lůně a znovu se odebírám do říše snů.

Ráno nás vítá pošmournou, podmračenou oblohou, citelně se ochladilo a po půlnoční průtrži se část táborové louky změnila v nacucanou houbu. Kolem osmé se trousíme ze stanů za hygienou a na snídani do vyhlášeného místního občerstvení, kde se nabízejí takové pochutiny jako třeba domácí štrúdl se šlehačkou a vanilkovým přelivem nebo palačinky s marmeládou. Kdo by po ránu odolal? Doporučujeme ovšem zaplatit.

Kamila odváží auto ke strakonickému hradu, cíli našeho dnešního putování, aby nás pak měl kdo odvézt zpět pro naše dopravní prostředky. V deset hodin máme konečně všichni včetně Chytilových usušeno, sbaleno a naloženo do aut i lodí. Felícia Combi Chytilových vypadá, jako kdyby se stěhovali.

Odvlékáme lodě k vodě pod hoštickým jezem a vyplouváme. Ze tří dnešních jezů je, bohužel, sjízdný jen jeden. Tím více se těšíme na zlatý hřeb programu, slalomovou trať ve Strakonicích. Plním slib a měníme si s Aničkou místa. Je to nezvyk, sedět po tolika letech zase vpředu, ale slovo je slovo. Stejně zase často úmyslně jedeme pozadu, abychom viděli na ostatní a tam, kde to jde, soulodíme. Řeka přes noc stoupla o dalších dvacet centimetrů a dá se jet prakticky kdekoli.

Netrvá dlouho a přijíždíme k jezu na Horním Poříčí. Ten jediný má být sjízdný, bohužel už zdálky vidíme, že ve šlajsně napříč leží kmen. Nikdo se s ním nehodlá seznamovat zblízka a tak všichni přetahujeme.

O kus dál na Dolním Poříčí nuceně vystupujeme a čeká nás poctivé přenášení všeho. Jez má totiž na odtoku larseny, aby ho nerozebírala velká voda. Tenhle systém otvíráku na konzervy ale při neopatrné manipulaci rozlouskne loď jako nic a to nechceme riskovat. Jsme jen čtyři pánové a tak nám s loděmi pomáhají i poupata a dorostenci, provlékají pádla držadly v přídi i zádi a nosí lodě ve čtyřech. Kamila zapřažená do koníčkovací šňůry jako burlak na Volze vláčí loď sama, jen s pomocí syna Mariánka. Ej, uchněm.

Voda je po včerejších deštích kalná a studená, s Aničkou se shodujeme, že dnes se rozhodně nebudeme máčet víc, než je zdrávo. Řeka nás rychle unáší mezi lukami a rozlévá se do šířky i hloubky, neklamné to znamení, že se blíží další jez. Katovice, sjízdný pouze pro PET lahve, plující kmeny a listí. Protože nespadáme ani do jedné z kategorií, přirážíme u lávky s česly, přehrazující na levém břehu rameno do náhonu vodní elektrárny. V česlech u břehu je uvízlá velká větev, která částečně zasahuje až na lávku a ztěžuje přístup na břeh. Ondra se chvíli snaží ji vyprostit. Vzápětí z domku opodál vychází hlídač a řve na nás, že tu nemáme co dělat. Kamila s Petrem obratně spouštějí lodě jednu po druhé pod jez a během čtvrthodiny jsme znovu na řece.

Bohužel ne nadlouho. Poprchává, fouká čerstvý vítr a obloha hraje všemi odstíny šedi. Na břehu pod jezem stojí naše meteoroložka a mává na nás mobilem. „Řítí se k vám pěkná bouřka, jedete přímo do toho!“ Zvažujeme, co dál. Z oblohy sem tam spadne kapka, nad Strakonicemi se sbírá černava a radar ukazuje přibližující se červený chuchvalec. Ozývají se hlasy, že tak zle nebude, ale maminka rozhoduje, že její dva kluci do bouřky prostě nepojedou.

Je rozhodnuto: „Rychlík číslo 579 ukončí předčasně jízdu ve stanici Katovice.“ Vytahujeme lodě na břeh, vyléváme vodu, skládáme je na hromadu a vedle vršíme pádla a vesty. Kamila volá loďoodvozovou službu a odjíždí pro auto do Strakonic. Je na ní vidět, že ji mrzí, že jsme nevydrželi až do konce. Jenže... Ty dvě prázdné lodě bychom nejspíš nějak po vodě odvezli, zkušených kormidelníků máme dost, ale pokus o projetí slalomové trati v otevřené lodi bez háčka by nemusel skončit tak dobře jako naše včerejší koupel.

Kamila nás odváží do Hoštic pro naše čtyřkolové samohyby. Vracíme se, nakládáme zbylé věci, loučíme se s jednotlivci i rodinami. S Aničkou si dáváme oběd v místní osvěžovně a odjíždíme domů. Příští rok se asi pojede Sázava.

Pár slov závěrem

Co dodat. I po dvaceti letech stále platí, co tehdy napsala Majka: Lodě, jak známo, nemají nožičky, aby doběhly samy na místo určení. Děkuji tedy Kamile, která byla po celou dobu obětavou, neúnavnou a usměvavou organizátorkou celé letošní expedice. Děkuji Aničce, která mi byla neméně obětavým a usměvavým háčkem i zadákem. Děkuji Petrovi a Renatě za poskytnutí nočního azylu. Děkuji Kryštofovi za fotografii naší flotily pod Rabím. A konečně děkuji také všem ostatním účastníkům expedice – Ondrovi, Pavle, Mariánkovi, Viky, Naty i všem ostatním, jejichž jména bohužel moje paměť neudržela, kteří statečně přenášeli lodě i bagáž, pádlovali, usmívali se a konverzovali, abychom společně ve zdraví dorazili až do cíle.

Přeju vám všem krásné léto a těším se zase za rok na vodě s vodáckým "Ahoj!". Tomáš