Domů Fotky - Tomᚠ1 2 3 4 5 Fotky - Andrea

Vltava '99

Povídání o vodě a Welkém Wodním Wandru po jižních Čechách
aneb WWW neznamená jenom světosíopavučinu

červen, červenec, srpen 1999

(sepsali Tomáš, Majka, Radek a ostatní členové výpravy)

Úvod, aneb jak jsme se našli

sepsal Tomáš

      Když jsem před rokem ve slabé chvilce přišel na nápad znovu se po dvou letech vydat na vodu, ještě jsem netušil, co mě čeká a nemine. Stejně jako to netušilo oněch jedenáct pečlivě vybraných a mnou oslovených nešastníků, co v tom nakonec jeli se mnou.
      Na začátku bylo naše první seznamovací setkání, na které skoro nikdo nepřišel. Tedy pokud nepočítám Radka s Majkou, Eriku a mojí maličkost. Výsledkem byly dvě napůl snědené pizzy a jedna napůl zmeškaná Rusalka.
      Nevadí, řekli jsme si, a příště jsme přišli všichni. Pravda, tentokrát moc nechybělo a chyběl by vrchní organizátor, protože jsem v práci v zápalu paření Starcraftu zjistil, že ačkoli mám být v sedm večer na druhém konci města, je půl sedmé a já jsem ještě tam, kde jsem. Zachránil mě taxík, který (asi jenom kvůli mně) zabloudil do Uhříněvsi a za osmnáct minut raketové jízdy městem mě vysadil před pizzerií v Holešovicích. Nebohý řidič své vozidlo štval tak, až se na předposlední křižovatce přetrhlo lanko řadicí páky - zrovna, když byla zařazená trojka. Jako správnej profík nehnul ani brvou a dovezl mě až na místo určení. Po náročných psychologických testech provedených nad pochutinami a červeným vínem jsme nakonec usoudili, že to spolu vydržíme a jdeme do toho. Rozdal jsem plán bitvy, rozdělil jsem práci tak, aby na mě (skoro) žádná nezbyla a jal jsem se shánět lodě.
      Po mnoha bezesných nocích, protože shánět v červnu lodě na červenec je v našich zeměpisných šířkách šílenost, jsem nakonec uspěl a sehnal šest kánoí. S Majkou a Radkem jsme doladili poslední maličkosti jako je doprava posádek, lodí a několika tun bagáže z Prahy do Vyššího Brodu. Ve středu před vyplutím jsem usínal s vědomím, že mě může zaskočit maximálně tak konec světa. Ve čtvrtek ráno mi do práce volal malinko nervózní Ota, protože mu nevzali potomka na tábor, jestli tedy David může jet s námi. V duchu jsem tedy bleskově přepočítal ponor i výtlak kánoe, zabručel jsem něco jako "no dobře, o jednoho víc nebo míň!" a začal jsem větřit další pohromy.
      V pátek odpoledne jsme se s Majkou a Radkem vydali nakládat naše nebohá, vratká, těžkými penězi zaplacená plavidla. Ovšem, aby bylo možné měšcem potřást, bylo nutné vybrat někde peníze. Můj první krok do pobočky České Spořitelny na Vršovickém náměstí byl i můj poslední, protože dveře kladly v danou chvíli mohutný odpor a prostě se neotevřely. Pohled na ceduli s otevírací dobou nás tři ujistil, že je skutečně pátek, půl páté a že už mají půl hodiny zavřeno. Představa snadného vyzvednutí patnácti tisíc zálohy na lodě vzala v tu chvíli rychle za své. Naštěstí Radek za volantem svého Favorita dokázal nemožné (na červenou jsme jeli jen jednou a tramvaji jsme ujeli) a za půl hodiny jsme na Budějovické měli celou sumu v kapse. Pak následovala už jen honička s majitelem půjčovny kolem stadionu Bohemians a lodě byly naše. Na oněch plavidlech bylo možná víc děr než laminátu, ale to jsme, bohužel, v záchvatu euforie jaksi přehlédli. Usínal jsem s vědomím, že co se může podělat, podělá se a co nemůže, podělá se taky.

24. 7. 99

Proč bychom se netopili

      V sobotu ráno se pod klenbou Wilsonova nádraží sešlo celkem deset všemi možnými i nemožnými zavazadly ověšených postav. (Radek s Majkou vezli lodě autem.) Jedenáctý byl David, o kterém Ota prohlásil, že ho má s sebou na vylévání vody z lodi. Podařilo se nám najít nástupiště, kde stál rychlík do Rybníka (zase voda) a po chvilce pobíhání kolem vlaku jsme našli nᚠvagón. Až dodatečně jsem zjistil, že kupé druhé třídy má 16 a ne - jak jsem si trapně myslel - 12 míst a tudíž, že našich 12 místenek nás opravňuje k obsazení pouze 1,5 kupé. Za dalších dvacet minut jsme vytvořili z našich zavazadel úhledné kompaktní hromady všude kolem nás, když jsme pro urychlení výstupu a nástupu použili všech oken a dveří v našem dosahu. Při představě, že v Rybníku budeme mít na výstup jenom jednu minutu, jsme se všichni dobře bavili. Někde u Tábora přišel Ota s nápadem, že v Budějovicích si to vyzkoušíme nanečisto, aby nás to pak nezaskočilo.
      České dráhy bohužel zřejmě dokáží plnit tajná přání cestujících. Jakýsi mužík v oranžové vestě, asi posunovač, nám v Budějovicích suše oznámil, že do Kaplice je náhradní autobusová přeprava a že si máme vystoupit. Naše zmatená zavazadla ne a ne doběhnout sama před nádraží, kde čekaly autobusy, jak se ukázalo, na deset vagónů rychlíku jen čtyři. Po marné snaze vzít některý z autobusů ztečí (nebylo místo snad už ani na střeše) jsme se shlukli do obranné formace a čekali jsme na další. Ten naštěstí za chvilku opravdu přijel, i když řidič prohlásil, že už má po službě a jede domů. Pod pohrůžkou lynčování seběhnuvším se davem se uvolil ještě k poslednímu kolečku a mohli jsme pokračovat.
      V jednu hodinu jsme konečně klesli na tábořišti ve Vyšším Brodě k zemi a děkovali vodáckýmu pánubohu, že jsme jízdu přežili. Postavili jsme stany, naházeli do nich bagហa odešli jsme načerpat nové síly prohlídkou cisterciáckého kláštera.
      V pět hodin jsme se na tábořišti setkali s rozzuřeným Radkem, který nám vzápětí oznámil, že už tu na nás dvě hodiny čekají. Vyložili jsme lodě a jali se budovat základní tábor. V šest jsme spustili lodě cvičně na vodu. Vzápětí jsme s hrůzou zjistili, že dvě lodě klesnou během pár minut na dno Vltavy i bez přičinění posádky. Erika se zkušenou rukou chopila tři roky staré laminovací soupravy a zachránila tak můj krk před konopnou smyčkou na nejbližším stromě. Když vyšly hvězdy a táborem zavoněl dým táboráků, mohli jsme si konečně oddechnout.

(zapsal Tomáš)

Tohle je tedy naše hvězdná sestava:
    vlajková loď beze jména:
  • Tomáš, vrchní dezorganizátor
  • Věrka, flétnistka
    Taranis:
  • Radek a Majka, členové Samozvané Redakční Rady BOOMu
    šutroborec KPACIH (Krasin):
  • Ota, kuchař výpravy a kapitán lodi KPACIH
  • Čermák, první milovník a motor lodi KPACIH
  • David, peřejní siréna lodi KPACIH
    Cedník:
  • bobr Petr Bartoš, druhý milovník, vrchní inženýr na Cedníku
  • Terezka, vrchní vylévač na Cedníku
    S.M.S. Tegetthoff:
  • Gusta a Renča
    tuhle loď nikdo nepojmenoval:
  • Erika, bez vlastního přičinění vrchní lepič/patlal
  • Míša, kytaristka

25. 7. 99

Rožmberk

      Kemp v Rožmberku nás přivítal dost pozdě na prohlídku zámku, prohlížíme si podzámčí a uvažujeme jak to s tou prohlídkou zaonačit, když je zítra pondělí a jaksi se neprovádí. Tomᚠvrčí.
      Večer se na nádvoří hraje divadlo. Já (Majka), Radek, Tomáš, Petr, Erika a David se vydáváme na večeři do města. Petr se obětuje a po jídle jde Davida vrátit do otcovské náruče (spíš pod otcův pásek, nebo utekl za námi bez Otova svolení). My ostatní čekáme na začátek představení na dřevěném mostě před hradem. Je vlahý večer a herci se opravdu snaží. Hrají originálně pojaté zpracování Klicperových her Zlý jelen, Ženský boj a Ptáčník. Úsporný rodinný mix - tři hry v jednom balení.

(zapsala Majka)

26. 7. 99

Co se dělo v Rožmberku aneb jak to zapsali různí členové výpravy

      Většina posádek už od rána podlehla chorobě zvaná absolutní lenost. Mezi stany se na poledním slunci různém stupni morálního rozkladu povalují naše těla. Občas se někdo skupinově zvedne a jde zkoušet teplotu vody. Naprostá většina pánů konstatuje, že teplota vody je sotva pár centimetrů a ukládá se znovu do stínu. Ženská část posádky je aktivnější a ráchá se jako vodní víly (pohled pro bohy).

(zapsal Tomáš)

Ну, молодци, поехали.

(posádka lodi KPACIH)

Rakouské voják opět slavně zvítězí!

(S.M.S. Tegetthoff)

Na farmě

      Po dopoledním lenošení se jdeme podívat na farmu, kde se movití občané za patřičný obolus učí jezditi koňmo. Je tam krásně - rozlehlé sytě zelené louky, cesta ukrytá ve stínu staletých lip, rybníček jak dlaň se žravými rybkami a lavičkami okolo. Vše s výhledem na jízdárnu, kde dvě snobky v rajtkách a žokejských čapkách moří vedrem na slunci dvě kobyly a jednoho zkušeného štolbu. Sedíme a zíráme na to ze stínu lípy.
      Je nám fajn, ale nikdo z nás se necítí být dosti movitým, aby si tu zajezdil. Předstíráme však vážný zájem a movitě se alespoň tváříme. Bereme si vizitku a jdeme mírně otráveně pryč. Bobr Bartoš s Terezou se jdou ještě kamsi brodit přes řeku, zbytek skupiny si hledá originální cestu do kempu. Erika hledá houby, ostatní hledají cestu a dřevo. Konečně máme taky večer nějaký oheň!

27. 7. 99

      Budíček je ráno v 7.00 hod. Záměrně tak nekřesansky brzo, nebo musíme ještě stihnout prohlídku zámku, než odplujeme. Nikdo neprotestuje, proto se probouzení házením do vody nekoná. Prohlídka zámku Rožmberku byla pěkná a zámecká katovna slavila znovu úspěch. Erika se přiznala k utopení 1 člena posádky (stačily palečnice) a Tomᚠk propití houby z naší lodě jménem Taranis (na skřipci).
      Posádky vypluly v 11.00, což lze pokládat za úspěch, nebo to bylo jen o 1/2 hodiny později než se původně plánovalo. Všichni jsme pak dopluli v pohodě do kempu u Fíka.

(zapsal Radek)

Táboříme "U Fíka"

      Kempu vévodí několik nájemných teepee (130,- Kč/noc). Lákavou představu spát v indiánském stanu ale nakonec všichni zavrhli a dali přednost pohodlí vlastních plátěných příbytků. Další dominantou tábořiště je jako všude samozřejmě putyka a poněkud skryty zrakům i dvě řady neuvěřitelně zanedbaných a ještě neuvěřitelněji zapáchajících kadibudek. Ty jsou domovem všemožného nejspíše infikovaného kousavého hmyzu. Gustu zákeřně rafnulo jakési hovado do nohy. Ta podle očitých svědků po chvíli začala spíš než končetinu lidskou připomínat zahradní konev. Radka pro změnu kousla lítá moucha “cecek”, způsobující otok, na přední hrudní partii. (Místní záchody jsme proto vyškrtli z knihy UNESCO.)
      Les v okolí tábořiště je velmi pečlivě uklizen (o klacek nezavadíš). Toto je ostatně na březích Vltavy, obzvláště pak v okolí kempů, pravidlem. To aby náhodou vodáky nenapadlo rozdělávat večer ohně a měli více motivace k posezení v místní krčmě. Žádný podnikavec v těchto končinách ale ještě nepřišel na to ohněchtivému vodáctvu dřevo prodávat, jak tomu bylo v Rožmberku.
      Z nedostatku jiné zábavy a z nechuti sedět do večera v hospodě vyrážíme s Radkem, Tomášem a Erikou do okolí hrát vypečenou hru “na důvěřivého Suarta”. Krajina v okolí je samá kráva, lučiny proto lemují funkční elektrické ohradníky a ty k této hře přímo vybízejí. Pro nezasvěcené připomeňme, že mottem hry je: “Důvěřivý Suarte, podrž mi na chvilku tenhle drát.” Vyhrála Erika svým: “Tomáši, zuj si botu, jinak to není ono.”
      (Grrrr – zase jsem se, já důvěřívý …, nechal k něčemu ukecat. Ignoruje základní poučky o vedení elektrického proudu, zul jsem si svou výborně izolující botu, která kazila ostatním hmatatelně požitek ze hry. Pak jsem, sledován z bezpečné vzdálenosti zbytkem průzkumné výpravy, položil ruku na ohradník… - pozn. Důvěřivého Suarta)
Kromě skotačení s elektřinou naše skupinka v širém okolí nasbírala kupodivu i dostatek dřeva na ohníček a pár hrstí vonných bylinek na čaj.

(zapsala Majka)

28. 7. 99

Český Krumlov

      Můj milý deníčku, po letech opět przním tvé stránky. Úspěšně jsme se naskládali do druhé vrstvy lidských těl, třetí vrstvy stanů a čtvrté vrstvy lodí v kempu “Na Spolí”. Následující noční koupel ve Vltavě byla skvělá. Navnaděn tím, že uprostřed řeky sahá voda po kotníky, vrhnul jsem se naivně ze břehu do vody, ale ta se nade mnou za chechotu krumlovských vodníků zákeřně zavřela. Zákeřní zelení mužíci totiž za jasných nocí hloubí řeku u břehu do oceánských hlubin, zatímco uprostřed řeky dno vyzdvihují těsně pod hladinu. A taky mydlí břehy, aby se čistě umytý vodák při vylézání z řeky stal opět prasetem, jak mu náleží.

(zapsal Tomáš)

Dvě Marie a jiná českokrumlovská strašidla

      V historickém centru Krumlova nebyl nikdo z nás poprvé. Prošli jsme si obvyklá turistická lákadla, zjistili jsme, že noční prohlídka města je cenově dostupná opět jen těm movitějším z nás (140,- Kč), pročež jsme ji vypustili. Pokusili jsme se přemluvit krásnou mladou průvodkyni, aby nám udělala prohlídku soukromou, ale ani první, ani druhý milovník při přemlouvání neuspěli. Vyvstala otázka, co s načatým večerem. Nakonec jsme se shodli na tom, že nejlépe se někde dobře najíst. Na to se peníze najdou vždycky. O krčmě "U dvou Marií" Tomᚠs Erikou i další členové výpravy básnili už od Náchoda, jak říká klasik, proto bylo více méně jasné, kam naše kroky dále povedou.
      Jídelní lístek obsahoval dost zajímavostí ze staročeské kuchyně a sliboval nevšední kulinářský zážitek. Stylovost prostředí ovšem poněkud kazily skleněné půllitry. Pro vodáka jsou ale v podstatě i ty vzácností. Celkový dojem zkazil spíš laxní přístup personálu k obsluze hostů a nižší než obvyklý stupeň teploty servírovaných pokrmů.

(zapsala Majka)

29. 7. 99

Je čtvrtek, pro velký úspěch opět Český Krumlov.

Ono nám to nestačilo. V přelidněném kempu se nám natolik zalíbilo, že jsme se rozhodli zde setrvat ještě jeden celý den. Do sytosti jsme si užili lidského hemžení v kempu i turistického běsnění v historickém centru. Prohlídli jsme si Královskou šlajsnu z ptačí perspektivy, abychom se poučili, jaký styl utopení možno zvolit - je jich vskutku mnoho. Mimoto lepíme lodi. Už podruhé. O prvním lepení ještě ve Vyšším Brodu se na stránkách Plavebního deníku taktně nikdo nezmínil. Lepení je ohromná zábava, která nám tentokrát zabrala jen celé dopoledne.

      Jediná drogerie v Krumlově je na druhém konci města, takže nákup laminátu, ředidla a dalších pomůcek pro vrchního patlala se změnila v malý výlet. Naše lodě po třech dnech plavby připomínají cedníky, v některých je údajně při větším ponoru možné spatřit i malé prýštící fontánky. Nejoblíbenější činností všech posádek bez rozdílu je tudíž broušení dna lodi ešusem, kelímkem od limonády, či jiným, k vylévání vody vhodným předmětem. Na mé hlavě se vrší síra metaná ostatními nešastníky. Díky Eričině obětavosti se podařilo po jejím usilovném dvouhodinovém snažení zaplácat a zalepit všechny díry, dírky i vřídla. Bohužel, vedlejším produktem byla totálně zalepená Erika, protože jsem se řídil radou “návod k použítí se čte, selžou-li všechny ostatní pokusy” a koupil jsem poněkud nevhodné ředidlo.

      Tudíž se prohlídka zámku jaksi nekonala. Zato jsme si odpoledne báječně zafárali do grafitového dolu (Čermák úspěšně překonal svoji vrozenou klaustrofobii.)

      Sotva jsme ztraceni v útrobách hory vystoupili z hornického vláčku, pochopila Erika svou šanci na pomstu a s vítězoslavným výrazem s dlaní plnou mazlavého fujtajblu mě, nicnechápajícímu, pokreslila grafitovým bahnem celý obličej.

      Den však ještě není u konce. Večer jsme se všichni řádně přežrali v Šatlavě. Ta už dávno neslouží svému účelu, ale změnila se ve stylově zařízenou restauraci. V báječně středověkém přítmí šenku, kde se pár svíček snaží vytvořit iluzi světla, se nyní nelesknou potem zbrocená zmučená tílka krumlovských hříšníků, ale mastné brady žroutů, nevržou šlachy a lámané kosti vězňů, ale jen sanice zápolící s ohromnou porcí vybrané krmě. Koho by taky neodrovnalo zdolání talíře hrachovky, následovanou ohromnou kosti vepřového uzeného kolene a korunovanou domácím svestkovým koláčem!
      Značně přežráni přemýšlíme, jak se co nejrychleji přemístit do minoritského kláštera. Ne, nebudeme zde činit pokání za obžerství, ale chceme tu vyslechnouti varhanní koncert. Díky jistému nejmenovanému vedoucímu členu výpravy se sice nejprve místo do kláštera ženeme do kostela sv.Víta, nakonec nás však místní policie navedla správným směrem a dokonce koncert začínal právě, když jsme s vyplazeným jazykem doběhli k bráně. Až za hodnou chvíli dorazila další skupinka členů naší výpravy, a to bobr Bartoš s Terezou, Čermák, Věra a Míša. Věra se necítí zrovna nejlépe, snědla zřejmě cosi chuti nevalné a udělalo se jí mdlo. Není ostatně sama. Střídavě s různými střevními problémy zápolí i další členové naší výpravy. (Že by to bylo od Fíka?)
      To je pro dnes všechno, deníčku. Tak zas zítra!

(zapsala Majka)

Když jsem se rozhodl, že načerpám něco málo duchovních zážitků, netušil jsem, jak fyzicky náročné to snažení bude. Přestože jsem byl v Krumlově už asi podesáté, uvěřil jsem Erice, že ten kostel nad řekou je minoritský klášter. Teprve když jsem, následován několika nešastníky, doběhl k zamčeným dveřím kostela sv. Víta, začal jsem tušit, že tu není něco v pořádku. Cherches la famme!!

(poznámka dezorganizátora výpravy)

30. 7. 99

------------------------- kulturní vložka -------------------------
(vyslechnuto zrána v kempu při balení)

"…tak jestli to včera vypadalo jako mrtvý nemluvně, tak dneska to bude vypadat jako mrtvý dorostenec…"
(Gustův výlev, to když se poněkolikáté snažil cosi nacpat do již zcela přeplněného zavazadla)

"…Krasin čeká na depeši z Moskvy, jestli má respektovat čas odplutí 10.00 ráno…"

"…zabal se do deky a hoď se do řeky…"

"…Tomᚠje vyvrhel…"

"Nelez do stanu, tati, tady je počasíčko!" (dítě od vedlejšího stanu)

------------------------- kulturní vložka -------------------------

Mírně nám navlhnul deník

      Dnešní etapa by se dala shrnout pod stručný název "PEŘEJE". Nejdříve jsme po zdolání prvního jezu u dřevěné lávky poobědvali v Rumyší díře zelené pistáciové párky. Pak jsme si my všichni srabové přetáhli lodě Myší dírou, abychom se vyhnuli poměrně náročnému úseku řeky pod hradem. Stejně pak následuje dost peřejnatý úsek. Jediný, kdo si troufnul jet oba (vlastně všechny tři) relativně sjízdné jezy v podhradí, byl Tomáš. Toto jeho počínání se zbytku výpravy zdálo býti hazardováním, leč nikdo mu ho nevymlouval. Měl k tomu zřejmě své důvody. Poté, co nás ráno opustila churavějící Věra se svým pážetem Míšou, máme na přenášení o loď víc, než je zdrávo. Doufáme, že se jí snad chce zbavit. (Té lodi samozřejmě.)

      Bohužel, má snaha o potopení lodě byla marná. Na druhé krumlovské šlajsně jsem ji sice zkusil přelomit, ale výsledkem přejezdu traverzy byl jen natřikrát prasklý kýl a pár myších děr na dně. Královskou šlajsnu pod hradem jsem hrdě zdolal za podezřelých zvuků broušeného laminátu s pěti centimetry vody pod lodí, ale ani tady loď neklesla ke dnu. Tomᚠ: Královská šlajsna - 5:0. (To jako, že jsem se tu už 5x necvak') J

      Osiřelá loď tedy Tomášovi nakonec zbyla. Erika totiž zaškoluje malého plavčíka. Má to výhodu v tom, že přetížený šutroborec Krasin si v následném peřejnatém úseku může odlehčit. David je operativně přejmenován na motor a kupodivu už v peřejích neječí a dokonce i pádluje, občas prý i správným směrem.
      Ve Zlaté Koruně není zbytí. Je nutné sjet šlajsnu, abychom nevypadali jako mastňáci a prďolové. Nevím proč, ale Taranis vždycky musí pod šlajsnou zcela nelogicky narazit špicí do břehu. I zde po sjetí propusti následovala tupá rána po čelním střetu s navigací, při níž scházelo jen málo, abych i se sedačkou ladně vystoupila na břeh. Podobně se vedlo i kapitánu Bertošovi na lodi nazvané Cedník. Více či méně úspěšně pak celá výprava proplula řadou záludných šutrů až na Dívčí Kámen.
      Večer trávíme u cizího táboráčku. Jsme líní jít na dřevo a už je na to i dost pozdě. Naštěstí se zde opět setkáváme s Tomášem X., naším starým známým z všemožných tanečních akcí a jeho bandou, která má dřeva dost, stejně jako místa okolo ohně.

(zapsala Majka)

31. 7. 99

V říši knížeta Ignora

      Již včera jsme pojali podezření, že není něco v pořádku a dnes se nám to jen potvrdilo. Právem se zde cítíme jako v pohádce a nemůže za to jen spanilá silueta zříceného hradu v blízkém lese. Podle všeho jsme se ocitli v pohádkové říši knížete Ignora, který neomezeně železnou rukou vládne v kempu a přilehlém okolí. Pro objasnění - nabídku bufetu v kempu tvoří párky a utopenci, otevírací doba do 22.00 hod., ve 22.30. hod. se v kempu zhasíná, přičemž opilci a řvouni zde nejsou vítáni (Zvracet za stany je přísně zakázáno!).

Třísov - Stoupov

      Místní (asi 1.5 km vzdálené) hospodě kraluje prozměnu velice inteligentní Stoupa, obyvatelstvo tvoří ve velké většině Tupouni.
      Aby bylo jasno - samoobsluha má otevřeno v sobotu jen do deseti ráno (touto dobou se čilejší vodáci po prohýřené noci začínají vzbouzet). Ve Stoupově je navíc jediná hospoda, která v sobotu otevírá až v poledne. V 10.30 se s námi odmítají bavit, natož nám něco, by malého, nalít. Na dotaz, proč otevírají až tak pozdě, je nám kysele odpovězeno: "Taky se někdy musíme vyspat, ne?!" Jednání personálu odpovídá dost příhodně název - "U vlčáka".
      Ještě že je nablízku zřícenina Dívčí kámen, pod kterou jsme si trochu spravili náladu koupelí v Křemži. Koupal se i Radek, i když studenou vodu zrovna moc rád nemá. Odvážlivci se vyšplhali až na polozřícené obvodové zdi hradu, Gusta si přitom stěžoval na sandály. Vzápětí proti nám šplhá dámská výprava v lodičkách a Gusta si již nestěžuje. Hrad jsme přežili ve zdraví, dokonce se naše skupinka dočkala i celkem obstojné krmě v restauraci na Hamru. Proti Stoupovu a kempu Ignorově je toto pravá oáza podnikavosti. Původní odlehlá samota sestávající zhruba ze tří budov se změnila na vskutku dokonalou občerstvovnu (tři budovy = tři hospody!), vyhledávanou vyhladovělými pocestnými z širého okolí, ba i vodáky proklínajícími Ignorovy vladařské manýry, utopence, párky a recyklované pivní kelímky. (Ignor byl totiž přistižen, kterak nenápadně vybírá použité kelímky z košů, pečlivě je skládá do krabic a odnáší zpět ke stánku. Pročpak asi?! Vymlouvá se na ekologickou likvidaci plastů, a přitom vesele pálí PET lahve složené u odpadních nádob.)
      Před večeří byla svedena s Ignorem lítá bitva o pivo do vlastního plastového kanystříku. Prohráli jsme, ač byl do boje vyslán Ota - rek nejudatnější. Připravujeme tedy alespoň ústně krutou pomstu. Těš se Ignore! (To jsme ještě netušili, na co se mají těšit ti, co požili Ignorova recyklovaného piva.)

      K večeři připravuje Ota jakožto osoba nejpovolanější (v civilu kuchař) špízy na grilu a brambory v alobalu. David Otovu hodinovému kuchařskému snažení nasadil korunu prohlášením: "Tati, ty brambory chutnají tak trochu jako uhlí." Vedle u ohně se evidentně dobře baví, když skáčou přes vatru. Jakási ženština se vrhá přes oheň a Petr Čermák jen suše konstatuje: "Přeskočila. Škoda, mohli jsme mít k večeři pečenou husu."
Po (chudé) večeři jdeme na Hamr. Jsme dojati příkladnou péčí o zákazníky a ze skla pijeme všechno, co teče. Renče už pár dní není nejlíp a tentokrát se k tomu připojil ještě žlučník. Mnou doporučená léčba alkoholem na ní zjevně neúčinkuje. Po pár vizourech trpí stejně jako předtím. Nálada ostatních se ovšem rapidně vylepšila a do kempu se vracíme nočním lesem kolem Křemže opravdu v těžké pohodě.
      Na černou listinu se Ignorův kempík zapisuje hned pod záchodky U Fíka.

(zapsala Majka)

Den poslední

      Hned po probuzení nastává problém. Hýření předešlého večera (a recyklované pivní kelímky) ve zdraví nepřežil Ota, David, a ani Bobr Bartoš se necítí nejlíp. Rychlou válečnou poradou se rozhoduje o přeskupení posádek tak, aby byla plavidla schopná dojet do cíle. Velení na Krasinu se ujímá Radek, přičemž je těžkou žaludeční nevolností zmučený kapitán Ota přemístěn do lůžkové kajuty na přídi. Taranis dostává na příď výkonný ruský motor, tedy Čermáka, a kormidlo zůstává v mých rukách. Po týdnu flákání na přídi je to celkem slušný záběr pro mé zakrnělé svaly, ale dojet musíme na čas.
      V jedenáct dopoledne jsme v Boršově a větší část výpravy čeká náročný přesun na nádraží. Nás dva pak s Radkem neméně náročná nakládka lodí na přívěs a cesta s nimi domů. Malátný Ota se sotva drží na nohou. Vypadá hrozně přepadle a při pohledu na něj je patrno, že cestu na nádraží nepřežije. Bartoš se tváří statečněji, jeho krok však na první pohled též nemá obvyklou jistotu a švih. Navíc je strašný vedro. Do Boršova k nejbližší zastávce autobusu je zhruba kilometr, který je třeba zvládnout pěšky s veškerou bagáží na zádech a v rukou. Nadlidský úkol, i kdyby nebyla neděle a nějaký příhodný autobus vůbec jel. (Viď, Tomáši.)
      S notnou dávkou štěstí vše vyřešil včasný příjezd našeho tažného vozidla, které veškeré potřebné dopravilo nadvakrát přímo na nádraží. Takže z vůle Boží se naše expedice nakonec vrátila v plném počtu zpět domů a lze konstatovat, že i přes drobné úlety v organizaci se celkem vydařila.

(Za všechny zúčastněné zapsala dodatečně Majka)

Co dodat

Lodě, jak známo, nemají nožičky a nedoběhnou samy na místo určení. Zbývá tedy poděkovat mému tátovi za obětavý odvoz lodí oběma směry, panu ... za zapůjčení přívěsu, jakož i mému bratru Jardovi, který byl neméně obětavým bavičem a závozníkem.

(Majka)