Domů Fotky - Andrea Fotky - Tomáš 1 2 3 4 5

Pár slov o mně

To jsem já :D

Náš život je Cesta a Hledání. Jdeme po cestě a setkáváme se s jinými lidmi. Mnozí nás nevšímavě míjejí, další nás provázejí tak dlouho, dokud si máme navzájem co říci a ti nejvytrvalejší jdou s námi po celý život. Díky tomu, co jsme prožili v minulosti, vytváříme svou budoucnost na křižovatkách oné Cesty. Ten, kdo nad námi bdí - ať už ho nazýváme Bohem, Osudem či Náhodou - nám dal svobodu volby, ale přidal k ní důsledky našich činů. A tak klopýtáme, padáme a zase vstáváme, abychom našli cestu k rodičům, přátelům, známým, ale především - sami k sobě.

Moje životní cesta začala pátého dne prvního měsíce v roce, kdy se v Praze rozjelo první metro a rodiče mi při narození dali do vínku jméno Tomáš. Podle evropského zvěrokruhu jsem Kozoroh - umíněný, paličatý i vytrvalý, nenapravitelný romantik a bytostný introvert.

Po značném úsilí jsem přežil základní školu i gymnázium Jana Keplera, abych nakonec zdárně odpromoval na VŠCHT v Praze se specializací na analytickou chemii. Protože změna je život, nevydržel jsem se příliš dlouho rozpouštět ve výparech organických rozpouštědel a začal se živit jako administrátor počítačových sítí. A tahle práce mě živí už patnáct let.

Za vším hledej ženu

Jak jsem tak procházel světem, dostával rozum a potkával další a další lidi, objevoval jsem nové a nové zájmy a koníčky. Některé z nich přetrvaly dodnes, mnohé dávno odvál čas.

Tím prvním, který mě až do dnešních dnů neopustil, byť času na něj je neúprosně málo, je toulání přírodou, wandry, prostě romantika v zeleném. Matně si vzpomínám na slova mé maminky, když jsme projížděli Plzní v době, kdy se tam v pětaosmdesátém roce konala legendární Porta: "Běda, jestli tě někdy uvidím v těch zelenejch hadrech!" Rodiče míní, synové mění. Jen tu celtu a spacák nechávám v dnešní uspěchané době čím dál tím častěji uloženou ve skříni...

Má první láska mě kromě wandrování přivedla do světa country, který tu hned po roce '89 prožíval svůj krátkodobý boom. Vlastně to začalo na Truck & Country Festivalu na Strahově na jaře 1990, kdy jsem poprvé uslyšel kouzelné slovo Square Dance. Jeho svět (později se přidal i Round Dance) mě pohltil na dlouhých jedenáct let. Potkal jsem v něm velkou většinu lidí, kteří jsou dodnes mými přáteli a byl zodpovědný i za všechny mé lásky, krom té poslední. :D Když jsem se rozešel s tou první, která, jak už bylo řečeno, mě do toho uvrtala, hledal jsem, co dál.

A tak jsem se vypracoval na pozici callera - člověka, který vodí čtverylky při tanci po parketu ("to je ten šašek s mikrofonem, kterej nám říká, co máme dělat") a určuje svým (ne)umem, jestli se jeho přátelé budou při tanci bavit, případně zda budou při jeho pěveckých výkonech prchat v hrůze ze sálu. Nakonec jsem přijal pozvání a na několik let jsem se stal "domácím" callerem v klubu SDC Colorado Kladno.

Přišla další osudová křižovatka a s ní období, které trvá dodnes - svět historie a především renesanční tanec. Stál jsem u zrodu skupiny historického tance SHT Danza Alegre, která od léta roku 1998 přibližuje divákům dobu renesance. Prošlo jí už na dva tucty pánů i dam, dvakrát se rozdělila, změnila jméno (dříve SHT LIONNEL), ale kouzlo historie mě už nikdy neopustí.

A tak jsem coby renesanční kavalír s rozervanou duší bloudil světem, až jsem jednoho dne potkal i svou milovanou ženu Andrejku. Nemá erb a nenosí korunu, ale je už deset let královnou a paní mého srdce. Jen se občas divím, že to se mnou - líným, paličatým a chvílemi naprosto nesnesitelným chlapem - vydržela tak dlouho. :D Děkuju Bohu za to, ze je mým pevným bodem v dnešním pomíjivém světě a že díky ní se já - chaotik, sklerotik a neřízená střela - pohybuju životem bez vážných úrazů na těle i na duši.

Jak jsem začal fotografovat

Všechno to začalo na podzim 2003, kdy jsem se rozhodl, že digitální foťák je naprosto nezbytnou součástí naší domácnosti. Přemluvil jsem Andreu, že to bude super, bomba, no prostě úžasný. Líčíl jsem jí v zářivých barvách, jak si bude hezky fotit kytičky a zvířátka a to bez výměny filmů, vyvolávání a dalších obezliček. Dva měsíce jsem ležel po večerech před monitorem a probíral jsem tuny web stránek, až jsem se rozhodl, že naším prvním digitálem bude Minolta Z1.

Jako věčně nespokojenej chlap, jsem do roka a do dne zjistil, že ta naše mašinka má moc málo hejblátek, je líná, šumí, dělá si co chce a že bez zrcadlovky (samo, že digitální) to prostě nebude ono. A tak jsem na Andreu znovu udělal smutný voči a získal jsem její požehnání k nákupu digitální zrcadlovky Pentax *istDS a nezbytného příslušenství. A pak jsem tu a tam zatížil rodinný rozpočet nákupem dalších objektivů, blesku, filtrů, nového těla K20D... No, snad už mi to bude na to focení stačit. Protože zrcadlovka se v mých rukou i po deseti letech občas chová jako bujný hřebec sedlaný greenhornem. Ale už si začínám zvykat...