Noc nesplněných přání

Té noci byla's mou vysněnou alfou
Stříbrný měsíc nad jezerem plál
Tvůj hlas byl pro mě stříbrnou harfou,
mou mysl, mé srdce pro lásku rozehrál.

A pak jedinkrát jsem spatřit směl,
má milovaná paní,
záblesk Luny, který po Tvé šíji sjel,
za noci nesplněných přání.

Miluji Tě

Bloudím temnou nocí městskou ulicí
od domu k domu podoben jepici
Tvou krásou jako září lampy oslepen
v horečce šeptám Tvé jméno poblouzněn.

Chtěl bych slyšet znovu a zas
loutnu i flétnu, Tvůj dívčí hlas
a k němu přidat svou píseň vesele
má ústa dál však mlčí zbaběle
i když mé srdce zpívá - Miluji Tě.

K čemu verše

Nad městem svítá a já jsem sám
mé srdce mě zradilo a Bůh mi nepomůže
Den, kdy jsem Tě prvně spatřil,
vyrve z mé paměti teprve smrt.

Tvé oči prohlédají mne do morku kostí
a já jsem navždy jejich zajatcem.
K čemu verše, nesmím-li je napsat na Tvé tělo
K čemu láska, nesmím-li ji vyznat - Tobě.

Jsi mou hvězdou

Nemyslím už na jiné, neboť
Ty jsi moje hvězda v temnotách
S Tebou sestoupil bych beze strachu
až na samý pekla práh

Svůj život chci vyměnit
za jediné slovo ze Tvých rtů:
Mou láskou kéž bys mohl být

Však klíč ke Tvému srdci
leží stále kdesi skryt.

Zrada

Proč jsi tak smutná, má sličná paní
Zranil Tě snad kdosi zákeřnou zbraní?
Protože přesladkou lásku Ti sliboval
leč zůstal Ti po něm už jenom hořký žal?

Skrápí snad slzí déšť Tvou něžnou duši,
proto, žes věřila podlému muži,
který Tě ve dne svým pokladem nazýval
za noci lásku svou tajně pak jiné dal?

Chtěl bych tvou zbrojí, mečem i štítem být
Na srdci Tvém ránu hlubokou zacelit
Věrně Tě milovat do konce dnů
navěky však už bez klamů.

Poslední
(Odkládám loutnu)

Každým veršem vzdaluji se od Tebe
hvězdnou nocí, jasným dnem
Tvé oči stále jsou letní nebe
jsi mým nejkrásnějším snem

Pouta našich srdcí jsou však příliš pevná
- vždyť dávno svázal je sám Čas
proto odkládám teď loutnu minessängra
a svou cestou jde srdce v každém z nás.

Večernice

Jas Tvých očí proniká
až do mých snů
jsi mi Večernicí, jsi mi Sluncem
temných nocí, jasných dnů

Tvůj zvonivý smích je deštěm
padajícím do vyprahlých dun
sladkou hudbou loutny
to když truvér dotýká se strun

A krok Tvůj je pro mě
snivým krokem víly
Osudu jsem vděčný
za kratičkou s Tebou chvíli

Chtěl bych líbat Tvoje ústa
klíč ke všem zahradám ráje,
ve kterých tak něžně skrýváš
nejkrásnější těla taje

Celé tvoje hebké tělo
něžný je růžový květ
za jediný pohled na něj
dám hned třeba celý svět

Paní erbu harfy

Na zemi Lva se klade soumrak
nadchází už magická noc Beltinu
noc, ve které uvěřil jsem v zázrak
je tomu třitisíce šestset padesátdva dnů.

Tehdy víla obdařila láskou smrtelníka
já však marnotratně promrhal ten dar
tvoje srdce zranila mé zloby dýka
z velké vášně zůstaly jen slzy, smutek, zmar.

Obdivovat Tvojí něžnou krásu
proto zakázal mi skřítek Murphy
i láska Tvá mi uplynula řekou času
má něžná paní erbu harfy.

Je pozdě, má lásko

Přišla jsi ke mně se srdcem
láskou až na troud vyprahlým
Tvé plaché oči na chvíli jen
se toužebně s mými setkaly.

Mysl má byla v tu chvíli
zuřivým polem válečným
Když v slzách ke mně Tvé rty
se bolestnou touhou vzepjaly.

Já však odmítl polibkem v objetí
nám dvěma navěky pomoci.
Teď marně jen toužím za dne
a volám Tvé jméno do noci.

Muzejní noc

Jemné prsty přebíhají po osnově strun,
nad harfou se sličná dívka sklání
hudba sladce šeptá její jméno - Branwen,
vznešená i něžná keltská paní.