Jak jsme (ne)dorazili na Ameriku

Alcazar, Malá a Velká Amerika, 8.5.2003
sesmolil Tomáš (dezinformátor výpravy)

Na začátku byla moje dávná vzpomínka na jeden wandr na Ameriku a Mexiko. Andrea dala téhle vzpomínce hmatatelnou podobu a výsledkem bylo zvadlo. Mělo viditelný úspěch a tak se nás onoho jasného květnového dne sešlo na hostivařském nádraží docela slušné "stádo". Já jsem měl na svědomí čtyři lidičky z naší taneční skupiny LIONNEL (dnes DANZA ALEGRE). Ve zdraví jsme všichni zvládli i tak náročný manévr jako je hromadná jízdenka pro 14 lidí ve třech věkových skupinách a setkání se zbytkem kamarádů na Hlavním nádraží. Všichni dorazili patřičně vybavení i motivovaní, jenom Koala měl na sobě jako obvykle plnou polní americké armády včetně neprůstřelné a neprořezné vesty. Začal jsem větřit komplikace. :o)
      Vystoupili jsme v Srbsku a s bujarým nadšením jsme se vydali k prvnímu cíli své cesty - lomu na "Alcazaru". Tady zrovna přecházíme přes novou lávku u nádraží. Tu starou vzala při povodni v roce 2002 pětisetletá voda. Místním tak nezbylo, než se půl roku nechat převážet přes řeku na pramici jako za starých časů.
      O chvíli později jsme už všichni stáli pod vysokými stěnami lomu Alcazar. Je to pohádkově krásné místo (taky už tu pár pohádek natočili). Vysoká vápencová skála tu původně vybíhala do cesty líné Berounce. Pak přišli těžaři a kus toho kopce ukousli, rozporcovali na tři "patra" a celý ho provrtali štolami jako ementál.
      Když jsme dorazili, "přízemí" bylo ověšené horolezci, kteří zkoušeli všechny možné způsoby, jak se dopravit v prosluněném ránu pokud možno nahoru po kolmé stěně. Naším cílem bylo ale až "třetí patro" těsně pod vrcholem. To ještě nikdo netušil, že si (díky mě) za chvilku na ty horolezce budeme hrát všichni. :o)
      Protože výtah tu zatím nepostavili a přísavky na prstech taky nemáme, šli jsme na to oklikou. Kamzičí stezičkou jsme se dostali skále zákeřně do zad a... zbývalo překonat sotva pět metrů lezeckou technikou. (Když jsem tu byl před deseti lety, nechybělo moc a vezli mě domů po kouskách - kanady opravdu NEJSOU lezecká obuv.) Petr Bartoš vylovil z ruksaku chatrné horolezecké lano a statečně jako prvolezec šel na věc. Ze zadních řad se sice ozývalo zbabělé brblání, jestli by to nešlo někudy obejít, ale skály jenom zarputile mlčely... :-D
     Konečně jsme vytáhli a vystrkali všechny členy výpravy i přes jejich mohutný odpor nahoru a měli jsme nádherný výhled do údolí Berounky. Na skupinové fotce by vás ani nenapadlo, že pod námi je šedesát metrů výškového rozdílu... Dopřáli jsme si půlhodinku částečně nuceného odpočinku. Pavel totiž zjistil, že při vyčerpávajícím šplhání ho opustily sluneční brýle a musel se pro ně stejnou cestou vrátit. (Stejně je nenašel. :-D )
      Protože Alcazar jako každá správná skála co pohltí, už nevydá a dolů se dá bez patřičného nádobíčka jedině sletět, nezbylo, než se vydat na další cestu. Vylovili jsme mapy, dali hlavy dohromady a zamířili jsme "přes kopce a lesy" hledat zelenou značku, která nás měla dovést k Bubovickým vodopádům. Po chvíli zmateného pobíhání po řepkových polích ("Sever je támhle, takže musíme úplně na druhou stranu...") jsme nakonec našli správný směr.
      Přes vesničku Bubovice a příšernej krpál hned nad ní jsme vysupěli doprostřed lesů. Koala bohužel během výstupu dostal svůj obvyklý záchvat srdeční slabosti a sotva došel. (Teda já se vůbec nedivím - i když byl květen, bylo skoro třicet stupńů a měli jsme toho všichni dost - a to jsme na sobě neměli maskáče, dvě vesty a bagáž, co měla dohromady asi deset kilo.) Nechali jsme ho půl hodiny odpočinout, zatímco Libor s Luckou se vydali na průzkum důlní železnice asi kilometr od našeho dočasného tábořiště.
      To, že léto začalo opravdu brzy, dokazují následující fotografie. Bubovický potok seschnul na potůček, ve kterém by si veverka nesmočila tlapku, a z vodopádů se staly zmírající čůrky. (To jsme ještě nevěděli, že to bude nejsušší léto za posledních 56 let. :-D)
      Cestou Bubovickým údolím jsme minuli pár odvážlivců na kolech, kteří ještě netušili, že se za chvíli nedobrovolně dají na cyklokros. Pohodlná cesta se totiž bez varování v nejkrásnějším místě mění v povalový slepičí žebříček, klikatící se od skály ke skále.
      Když jsme konečně vysupěli na planinu, kde se uprostřed lesů skrývá Malá Amerika, navrhli Petr Bartoš s Terezkou, že si zahrajeme bojovou hru "Hledáme štolu". Podle jejich tvrzení totiž z jistého místa poblíž naší cesty měla vést štola, která končí oknem ve stěně Malé Ameriky. Hráli jsme tak dobře, že jsme nejenom nenašli štolu, ale dlouho jsme nemohli najít ani některé členy výpravy.
      Konečně jsme dorazili k druhému postupovému cíli. Bylo nádherné počasí, dole u jezírka bylo jako tradičně plno lidí, kteří se osvěžovali v průzračné modrozelené ledové vodě. Docela jsme jim záviděli, ale na nějaké cachtání nebyl čas. Hodinky ukazovaly něco kolem třičtvrtě na tři a nám zbývalo ještě najít a pokořit místo na mapě, kvůli kterému jsme se na tuhle výpravu vlastně vydali - Velkou Ameriku a Mexiko.
      Vzduch zomáčkovatěl, nikde se nepohnul ani lísteček. A když přece jenom zafoukalo, bylo to stejný jako se nechat sušit horkým fénem. Slunce nás se sadistickým potěšením propichovalo tisíci žhavých jehliček. Odložili jsme tolik oblečení, kolik nám dobré mravy dovolují. (Pánové jsou na tom v tomhle ohledu líp :-D)
      Koala už byl v takovém stavu, že to nevydržel, překonal se a strhal ze sebe obě vesty a maskáčovou bundu. Divili jsme se, že ještě žije. Rozdělili jsme si mezi sebe jeho bagáž a pokračovali odhodlaně k cíli. Pozdě. O necelý kilometr dál, do Mexika co by kamenem dohodil a zbytek došel, ho síly definitivně opustily. Bylo mi ho líto, neměl už sílu ani ležet. Totálně vyčerpaný zůstal asi sto metrů za hlavní skupinou. ):-( Vyslali jsme k němu záchranné družstvo dvou silných mužů (já a Petr Bartoš) + zdravotnici (Terezka) s mobilem a probírali jsme, co dál.
Nakonec jsme zvolili kompromis: Koalu jsme nechali na místě v Terezčině péči s tím, že se pro ně za chvilku vrátíme - jenom si odskočíme na Velkou Ameriku a Mexiko.
      Bohužel nedostatky v komunikaci způsobily, že se do našich řad vloudili pánové Chaos a Zmatek a hlavní skupina se vydala na cestu dříve, než se k ní opětovně připojilo záchranné družstvo. To našlo na místě hlavního tábora už jenom udupanou oranici. A tak se stalo, že jsme se navzájem hledali a ztráceli. Naše snažení bylo nakonec alespoň částečně korunováno úspěchem. Zatímco hlavní skupina dobloudila jenom na Mexiko a zklamaně se vrátila do hlavního tábora pro Koalu, já s Petrem jsme je hledali tak vytrvale, až jsme zjistili, že jsme na Americe. A tak sice omylem, ale přece: SEVERNÍ PÓL BYL DOBYT! A že jsme tam opravdu byli, dokazuje naše foto. :-D V levém dolním rohu fotografie se vine cestička, která obtáčí celou bližší polovinu jezírka. To se dá uprostřed přebrodit na levý břeh a pod strmě spadající skálou pak ti nejodvážnější můžou vstoupit do štoly, která prochází pod skalní šíjí, oddělující Ameriku od Mexika.
      Hlavní skupina se však netrpělivě dožadovala naší přítomnosti, takže nám na víc, než tu jedinou fotografii nezbyl čas. Snad někdy příště. Ostatně - slavný polárník Byrd také viděl severní pól z letadla, ale nikdy na něm nestál... ):-(
Dorazili jsme ještě včas, abychom dostali příděl zaručeně pravých amerických tolarů a vydali jsme se na zpáteční cestu. Znovu jsme se rozdělili - Petr B. s Terezkou a Koala se rozhodli vydat nejkratší cestou přímo ke karlštejnským věžím na obzoru bez ohledu na překážky. Zkratka, kterou zvolilo hlavní družstvo, byla sice delší, zato méně pohodlná, ale po menších problémech s hledáním okolíznalých domorodců jsme se přeci jen všichni sešli ve zdraví v nejmenované hospodě v Karlštejně.
      Po důkladném osvěžení nám připadl už jen jediný, nicméně velmi důležitý úkol - dopravit se na nádraží. I to se nám zdařilo a tak můžeme konstatovat: Hlavního cíle výpravy, totiž procestování dvou zemí v jediném dni, bylo vpodstatě dosaženo, ztráty na životech a vybavení byly zanedbatelné. Někteří členové výpravy sice budou vytrvale tvrdit, že to všechno bylo úplně jinak, ale jejich škarohlídská tvrzení jistě zaniknou v pochvalném mručení většiny.
 
Děkuji Andrejce za vzornou organizaci a přípravu, Petrovi Bartošovi, který byl obětavým dokumentátorem celé výpravy, za poskytnuté fotografie, jakož i ostatním, kteří byli neméně obětavými účastníky.

Tomáš Lajbl