Domů Fotky - Andrea Fotky - Tomáš 1 2 3 4 5

Expedice Gabreta

Tomáš Lajbl © 2008

Nejdřív to měl být lehce podzimní fotowandr. Pak dva z jeho tří účastníků vyměkli a prohlásili, že radši zůstanou v teple rodinného krbu. Naštěstí jsem se stihl domluvit s rodinným přítelem Petrem Bartošem a vyrazili jsme alespoň ve dvou. Sice jsem mu musel slíbit, že prvotní náplní cesty bude geocashing, ale co by človšk pro zdar cesty neudělal, že. :D

A tak jsme se u Anděla v pátek odpoledne vecpali (doslova - asi je dělaj' pro trpaslíky!) proti všem wandrovním zásadám do klimatizovaného autobusu a vyrazili směr Sušice.

V sedm večer jsme se ocitli na nábřezí lině tekoucí Vydry, která se tu stává Otavou. Slunce se střídavě schovávalo za hrady se stříbrným okrajem a těžké dusno dávalo tušit, že bouřka je doslova za kopcem. Doufali jsme, že začne pršet pokud možno až tehdy, když budeme spát spánkem spravedlivých ve srubu na Sedle. Už v kopci u hřbitova jsem měl pocit, že mě za chvíli uloží vedle nebožtíků. Nohy zvyklé tak maximálně na chůzi po pedálech v autě byly jako z olova, plíce zoufale lapaly po dechu a někde vzadu v hlavě mi vnitřní hlas našeptával: "Vidíš blbe, mohls sedět doma u kompu a mít klid."

Petr zaměřil mobilem první kešku a šlo se na věc.Našli jsme ji u památníku Jana Žižky vysoko nad Sušicí. Odměnou nám byl pohled na usínající město. Obloha měnila barvu do černa a nebylo to jen tím, že slunce zapadalo za nedaleký hřeben Šumavy. Když jsme dorazili do Albrechtic, poslední výspy civilizace, nebe se otevřelo.

Sušice

Takticky jsme ustoupili do přístřešku autobusové zastávky, který byl právě poblíž. Nad námi a kolem nás zuřily živly a jediní tvorové, kterým to evidentně udělalo radost, byly místní žáby, vylézající ze všech možných i nemožných koutů. A tak jsme si vybalili spacáky a uložili se ke spánku pěkně v suchu.

Ráno nás přivítala chladná, větrná Gabreta. Podzimní slunce svítilo, ale nehřálo, nehledě na to, že se co chvíli skrylo do duchny těžkých, vodou nacucaných mraků. Původně jsme chtěli nocovat až ve srubu na Sedle, ale půlnoční pochod v lijáku jsme si odpustili. Sotva jsem se vyhrabal ze spacáku, zjistil jsem, že má sice s sebou džíny a maskáče, ale ani jeden svetr. Včerejších třicet nad nulou vzalo za své, studený vítr přinel ochlazení sotva na polovinu. Petr mi obětavě půjčil svou šusťákovou bundu. :) Zabalili jsme si svých pět švestek a vydali se nahoru, kolem albrechtického kostela a lesem až na Sedlo.

Z vyhlídky na Sedle je nádherný rozhled směrem na jihozápad. Za jasného počasí je údajně vidět až předhůří Alp. My jsme takové štěstí neměli.

To, co cesta nastoupá během osmi kilometrů ze Sušice, z poloviny ztratí na několika stech metrech pod Sedlem. Zbytek výškového rozdílu smaže následný sestup od hradu Kašperka do městečka Kašperské Hory.

S Petrem jsme si dali závod, kdo z nás dorazí dřív, každý svou cestou necestou, z Kašperka na náměstí v Kašperských Horách. Prohrál jsem, zdrželi mě... koně.

Po zastávce na náměstí v Kašperských Horách. kde jsme si dali oběd a mě se podařilo v místního Vietnamce koupit mikinu, abych Petrovi mohl vrátit jeho bundu, jsme vyrazili autobusem na Čeňkovu Pilu, kde začíná stezka údolím Vydry, která přes Turnerovu chatu pokračuje až na Antýgl.

V sobotu pozdě odpoledne jsme dorazili do kempu na Antýglu. Původně jsme chtěli drsně přenocovat pod širákem, ale když jsme si prohlédli ubytování pod střechou, zvolili jsme paďourskou variantu. Sprcha s teplou vodou a měkká postel nás vzpružily do dalšího dne. Ráno jsme se autobusem přesunuli do Prášil. Ano, tam, co ve známé písničce dláždí cestu mladý cestář. Mezi občasnými kapkami deště jsme si prohlédli místní archeopark, chvíli poseděli v místní cukrárně a odpoledne jsme se dálkovým autobusem vrátili bez přestupu až do Prahy.